…a je tomu rok…

A je tomu rok. Ano, ano.

Nezdá se to, ale je tomu tak. Jsme tu již víc než rok. Odehrálo se spousta věcí. Tolik moc věcí. Naučily jsme se mnohé. Od-učily jsme se ještě mnohem víc. Změnily k nepoznání. Proud života nás nese dál a dál.

Naplnily jsme množství kurzů, prodaly několik stovek Bohyní a vůbec rozjely obrovský kolos s názvem „podnikání“. Mnohdy stigmatizované, podceňované a zlehčované. 

No a pro nás to teda byl obrovský hukot.

Fičák, mazec. Jak chcete. Každý tomu můžeme říkat úplně jinak, ale ve výsledku to byla a je ta nejlepší škola, kterou jsem kdy studovala. Taky ta naprosto nejnáročnější. Škola, která mi dodává komplexní náhled na svět a která mě učí objevovat vlastní hranice a poznávat sebe samu. Ukazuje mi, kam můžu, kde ještě mám energii a kde mi to naopak energii dodává víc a víc. 

Do „podnikání“ jsem vstupovala neposkvrněná žádnou „business“ znalostí. Úplně čistá a naivní. Studentka filologie a introvertní vášnivý čtenář knížek a snění – já dřív. Bohudík!

Protože kdybych aspoň trošku tušila, co se s mým životem uděje a co všechno vlastní business obnáší, nikdy bych do toho kolotoče ani nevstoupila. O to víc jsem ráda, že jsem před rokem o podnikání neměla ani páru. Chtěla jsem jít za svým snem, žít to, co považuji za důležité a předávat své znalosti lidem. Dostat svůj životní styl do povědomí okolí blízkého i vzdálenějšího. 

Rok uběhl a já jsem o tolik bohatší. Ne, nemyslím tím teď vydělané cihličky zlata, ale svůj vlastní zážitek. Osobnostní růst. Tolik věcí jsem o životě pochopila, dozvěděla se a pořád otevírám nové a nové krabičky s překvapením. Každý den vlastně přináší nové zkušenostmi s lidmi, nové zážitky se svými vlastními reakcemi a nové impulsy tvořit. 

S láskou se každý den učíme novým věcem, objevujeme novinky v naší oblasti podnikání, hledáme lepší a výkonnější technologie. Učíme se díky Vám! 

Věnuji se konečně po dvaceti sedmi letech života něčemu, co cítím v každé buňce svého těla jako správné, a to je víc než příjemná změna. Už vůbec jen najít to ono své „poslání“ je opravdická radost a neskutečný dar.

Tiny Life stojí na naších osobních přístupech k životu a přírodě, a tím pádem vše co děláme, je tak blízké našim srdcím.

Nikdy nám nešlo o to vydělat fůru peněz, ale naopak o to šířit povědomí o vědomé jinakosti. Vždycky jsme si přály být změnou, kterou chceme ve světě vidět a předávat nadšení do života. 

Neustálý rozvoj naší iniciativy je to, co mě doopravdy baví. Plánovat nové akce, účastnit se jich, poslouchat reakce lidí a zase znovu plánovat. Nechávat si hlavou pobíhat kreativní myšlenky.

Mnohdy se ale posledních pár měsíců stává, že nemáme na zmiňovaný rozvoj tolik času, kolik bychom si doopravdy přály. „Ve dvou se to lépe táhne“. To ano, ale najednou se něco otočilo a potřebovaly bychom další ruce a další mozek. Je to neskutečné. Nečekala jsem, že rok 2017 bude takovým rychlým rokem. A on přesto je. Pořád přichází s novinkami, samozřejmě včetně těch nepříjemných. 

Ono podnikání zvenčí vypadá tak hezky, příjemně a pohodlně.

Jsou ale věci, o kterých se moc nemluví a které nejsou tak vábivé. Tak například v našem případě mnohdy nedostatek volna, neschopnost vyhnat pracovní věci z hlavy ani po pracovní době, buzení se v noci s hrůzou,že jsem zapomněla napsat smrtelně důležitý mail. Prolínání pracovního a osobního světa do té míry, že už vlastně ten osobní život neznáte. 

Také neskutečná zodpovědnost za to, aby klienti byli spokojení, nutnost naplňovat veškerou legislativní povinnost a chuť odpovídat na zprávy klientů a zákazníků co nejdříve. Picnout se je málo. A dát si horký čaj v chladných dnech – v nedohlednu. 

A co teprve ty nepředvídatelné momenty ze života podnikatele, kdy Vám náhle vypadne prostor, na který jste spoléhali, kdy zásilka, která má dojít vcelku, dojde kvůli dopravcově nezručnosti na kusy.

Co s neplatícími zákazníky? 

Co momenty, kdy zásilka, kterou nutně potřebujete v pondělí, dojde ve čtvrtek a vy klientům vysvětlujete co se stalo. A co pak s pocitem, že chcete všechno dělat perfektně, protože jste perfekcionalista? Nu co! Krásně si člověk u podnikání uvědomí, že každý jsme opravdu jenom člověkem – samozřejmě až v momentě, kdy se na dotyčného dostatečně vyvzteká. 

A přesto nás to baví. A přesto se chceme rozvíjet a jet dál. Nabrat cestou ty další ruce a mozek a mít radost, že lidé se vrací a chutná jim Bohyně a mají radost z nových znalostí na kurzech. 

V tuhle chvíli si nedovedu představit jinou roli než roli človeka, který tvoří Tiny Life. Nezvdala bych tento kolotoč, opravdu ne. Celý život jsem bojovala za svoji vlastní svobodu a možnost se projevit přesně v tom, co mě naplňuje. Dlouho dlouho to nebylo možné a já jsem nyní šťastná. Miluji svoji práci a miluju si jen tuto větu opakovat sama pro sebe. 

Cosi neviditelného mě žene dál. A je tomu rok. 

Uvědomuji si, že si musím dopřávat víc volna a víc o sebe pečovat a snažit se neskončit se syndromem vyhoření, ale přecejen cítím naprosto nádherný hřejivý pocit u srdce, který nic nenahradí ani když jsem vyčerpaná. A teď už pšt, jdu si dát čaj. A pak že v nedohlednu. Kdepak. Hned teď. Protože svět se nezboří. 

A kam jsme to o pár let dál dotáhly? 🙂