omluva za minulé léto

Celé roky tato povídka a mnohé další ležely v šuplíku a minulý rok jsem pocítila potřebu je vidět vytištěné na papíře. A tak jsem si je nechala svázat do sbírky s názvem Kaleidoskop barev. Ten mapuje můj život v letech 2012 – 2014. A teď cítím další potřebu. Letos vím, že bude probíhat spousta změn a jedna z těch podstatných v mém životě je otevřít se naprosto autenticky kreativitě a nebát se. Tedy, začínám zde. Tímto. Jednu povídku ze sbírky Kaleidoskop barev dávám sem. Do prostoru. Aby tu byla s námi všemi. Je to pro mě velký výstup z komfortní zóny, ale také je to velmi důležitý krok pro celý Tiny Life. Už chci být jen ve své autenticitě a nic nechci skrývat. 

Jen málo jsem zde dávala sebe v absolutní nahotě, a teď to přišlo. Důležitý krok. Tedy povídka, která má reálnou základnu a kterou miluju a při které mě mrazí. Pokud chcete, dejte mi vědět, jak se Vám líbí. Je to povídka o lásce, o lásce, kterou jsem prožila a o lásce, která byla mladá, mladičká. 

A pokud budete chtít, mám celou sbírku v tištěné formě. Plnou básní a útržkovitých útvarů podobných povídkám.

Autenticitě zdar! 

. . . 

Ulice jako každá jiná. Na jejím rohu hospoda. Před ní stojí

dívka. Očividně někoho vyčkává.

Je léto. Už skoro. Ještě úplně ne.

Na sobě má bílé volné tričko, které lichotí jejím křivkám a

modré kraťasy, které zakrývají jen velmi malý prostor jejích

nohou. Šedomodré tenisky doplňují celkový vzhled.

Dlouhé splývavé vlasy.

-v ruce cigareta.

Kouří. SLUŠÍ JÍ TO.

ČEKÁ NA NI.

Čekání jí sluší.

Hlavou – prostorem bezedným – mnoho myšlenek proplouvá.

Rozhlíží se. A pak ji uvidí. Letmý úsměv se jí objeví na tváři. Pousměje se.

Pozdraví se a vydají se do NEBE. Společně. Poprvé spolu.

První oficiální setkání.

Jedna ho bere vážněji než druhá.

Druhá ho bere ležérněji než první.

V nebi s názvem Nirvana je útulno. Oranžové světlo přidává na něžnosti a kráse. 

Stůl, který vybere, je v jemném přítmí, schovaný za ostatní.

Jsou samy.

Stydí se. Neví, jak s takovou situací naložit. Všechno je to ještě čerstvé. Pár posledních týdnu se tvářila, že ví, co to znamená a jak to v běžném životě chodí,ale…

Pořád je to čerstvé.

Nové.

Snaží se na dlouhovlásku zapůsobit. Vypadat roztomile a být vtipná. NENÍ SAMA SEBOU.

Chce zapůsobit a ví, že to znamená nebýt sama sebou. V tomto bodě v minulosti to tak bylo. 

YOU CANNOT MARRY HER.

Poklidný hovor plyne svým tempem. Po pár pivech se zvedají.

Dlouhovláska ji chce doprovodit. Park je jim útočištěm na

dlouho. DO NOCI. DO RÁNA. Až to bolí. Vzpomenout si tak na ty pocity, které to celé provázely.

V parku teplá noc. Ony na lavičce. Otevírají si svá srdce. 

Nechává čekat svoje kamarády. Občas zazvoní telefon. ZVEDNE HO. A zase položí. 

Kolem řeky procházejí pomalu. Snad chtějí prodloužit moment očekávání. 

Obě tuší. Obě chtějí. Každá s jiným cílem. BOLÍ TO.

Červený dům se blíží. Zrychluje se tep. Chtěla by oddálit moment, kdy se rozdělí. Nechce jít domů. Nechce jí opustit.

Chce, aby tahle noc neskončila.

Co si přeje dlouhovláska, to je tajemství.

PŘIVÍRÁ OČI.

Překonávat výšky společně. EVIDENTNĚ JE JIM SOUZENO.

U domovních dveří se zastaví. Přirozená barikáda. Stojí. Přešlapují. Mluví. Zbytečná slova. 

Otevřely se tak moc, že teď už slova představují jen velkou zbytečnost a čáru na vesmírném letišti vět. 

Přitáhne si ji. Opře ji o zeď. Uvelebí se. Rukou ji na chvíli zajede pod tričko.

Nastavené rty políbí jen tak zlehounka. JAKO BY SNĚŽILO.

První sníh letošní zimy. Lehounce se dotýká jejích rtů.

Chvíli to spojení trvá. Nepřekonatelná bolest v duši.

JAKOBY SE NĚCO DĚLO.

Snad nezapomene nikdy. Nemůže se jí vzdát. Bude muset. Tohle je začátek a od začátku do konce to bude bolet. 

Věří jim.

Říkají.

Ještě o tom neví, ale znají závěry.

Polibek na dobrou noc. Dlouhý. Lákavý, zaprášený.

Pod nánosem jiných lidí nachází ji. Z těla bodne do prázdna.

Zamíří na ni. Sleduje každý její pohled. Polibek je u konce.

Zamíří pryč. Odchází.

Odchází.

Poprvé. Aby ji připravila na mnoho dalších odchodů.

Každý týden jeden. Pravidelný obnos. Tak, aby si na její přítomnost nezvykla. 

Zapomenout na strategii nedá. Nechce ji brát její radost. 

„Můžu Tě políbit?“

Odpověď se nese okolím.

NE.

TO MŮŽU JEN JÁ.

Potupně zavírá dveře a nocí procitá ze sna.

Pozoruje, jak odchází. Zapaluje si novou cigaretu. ODCHÁZÍ.

Nechává jí tam napospas vlastním pochybnostem. NEDOKÁZALA SE BRÁNIT.

Prohrávat boj se připravuje na dalších několik let. Ví, že prohraje do budoucna. Vyhrávat dílčí zápasy je její doména.

Prohrát ten zásadní. Tak to je.

S hlavou vztyčenou vždycky odejde někdo jiný. 

Zamyšlená. Plná pocitů. Uléhá do postele. Nedokáže na jedinou vteřinu myšlenky vyhnat. Jsou v té místnosti s ní. Schová se pod peřinu. Dává jim najevo, že s nimi nechce trávit následující chvíle. Ony se neptají. TULÍ SE K NÍ. 

Stejně jako pochybnosti. Taky se jí rozhodly sledovat. Pípne mobil. Příchozí zpráva rozsvítí strop oranžově.
Otočí se na bok, schová pod peřinu a pod návalem slz usíná.