Zastavit stát! 

Už jste někdy zažili situaci, kdy jste si něco naplánovali a život Vám do cesty postavil něco naprosto jiného, jinou zkoušku a hezky si Vás prozkoušel? Já teda jo. Poslední dva roky byly fakt vydatná bomba, kterou vstřebat dalo zabrat. A aby ten začátek byl opravdu nanovo, rozhodlo se něco Vyššího, že začneme opravdu pomalu, opravdu znovu a opravdu se podíváme některým věcem na zoubek. A tak jsem si zlomila nohu. A tak jsem ležela a ležela a ležela.

A mohla se vztekat, že nemůžu plnit své plány, mohla si zoufat, že je všechno jinak. Ale k čemu by to bylo? Ano, chodí i tyto nálady. A čím delší ten proces je, tím se objevují silněji. Přijímám je, odevzdávám se jim a nechávám je proudit.

Ustavičné ležení, převalování myšlenek v hlavě a nemožnost být v těle přinesla tolik novinek a tolik velkých objevů o svém životě.

Spoléhám se na své tělo. Všichni se na něj spoléháme. Ale může se často ono spolehnout na nás?

Často ho necháváme na poslední koleji a ono čeká, čeká a dál čeká, co se stane. Jestli si náhodou my jeho majitelé nevšimneme, že čeká. A někdy prostě musí věci dojít dál než bychom si přáli. A přesně to byl můj případ. Zastavit se mou dravou rychlost podařilo až mému kotníku.

Já jsem od malička byla děvče s vrtulí víte kde. Lítala, objevovala, makala, jela rychlostí draka a mnozí mě nestíhali. A já to vnímala jako obrovské pozitivum a svoji přednost. Jenže jak moc je taková rychlost celoživotně udržitelná? Cha! Téma udržitelnosti je téma, kterému věnuju poslední roky svého života. Jen mě teda dost nenapadlo věnovat pozornost tématu udržitelnosti vlastní energie.

A jak teda vidno ani mé tělo v poslední době nestíhalo moji rychlost. Pořád jsem si říkala, že jsem v rámci dobré rychlosti, že nejsem zrychlená – ne ne ne. Hlavně zatloukat a stíhat všechno – mít dokonale naklizeno, být dokonalá kamarádka, dokonalá podnikatelka, dokonalá žena.

Nechtěla jsem si to přiznat. Až jsem pár hodin před mým osudným pádem nahrávala hlasovou zprávu, která byla tak hodně zrychlená, že teď mi to přijde dost vtipné a jako dokonalý důkaz. Neviděla jsem to. Nemohla jsem to vidět.

Roky pracuju na tom, že chtít všechno hned není ono. A už se to zlepšilo. Dost jsem se zlepšila, ale asi ne dostatečně dost.

…

Tak ležím. I u psaní tohoto článku ležím. A často slyším: „Nehrabe Ti z toho ještě?“

No, jak se to vezme. Asi ne. Spíš se ty věci znova skládají. V těle, ale i v duši. Jakoby se mi ulevilo na duši a pochopila jsem, že důležitých věcí v životě je opravdu jen pár. Jak moc pateticky to může znít, jsem si vědoma. Ale je to tak. Už dění předtím mě vedlo k tomu, že mnoho věcí, které jsem považovala za důležité, fakt důležité nejsou.

Ale toto? Toto odstřihlo dalších několik desítek procent nedůležitostí z mého života. A všechno se velmi zjednodušilo.

Ono je to celkem očekávatelné, když na několik týdnů se život smrskne do čehosi vypadajícího jako „dojít si na záchod, dojít do postele, najíst se, spát“.

A moje ne-trpělivost dostala na frak. Vtipné bylo také to, že první diagnóza obsahovala balíček čtyř týdnů v domácím wellness hotelu a po čtrnácti dnech se objevila nová skutečnost a balíček se protáhl o další celý měsíc. Wow! Oplakáno, odžito a prožito.

Zastaveno, zabržděno a ruční brzda hore. A tak to teď je.

Věřím, že takovéto lekce do života přicházejí z nějakého důvodu a často právě proto, aby se nezastavitelní zastavili. Protože neslyšeli jemnější volání a na zařvání už samozřejmě zareaguje každý. I ti, kteří na to „nemají čas“.

…

V tom ale tkví další takový menší „problémek“, a tím je to, že vlastně jak se teda zastavit.

Jde o to, že lehnout si do pelechu a odcházet od důležitostí, od myšlenek, od toho, co to zranění znamená, je vlastně pořád tak jednoduché s těmi našimi moderními udělátky – tím myslím telefony, tablety, notebooky. Já pro jistotu vlastním všechny tři 😀 Kdyby náhodou.

První týdny jsem měla velkou potřebu utíkat právě z té své reality do té jiné – do té virtuální. A víte co mi to zpřítomnilo a donutilo si to uvědomit? No. Tohle je rada nad zlato.

Všímejte si svého těla a jeho mluvy. Pokud ji budete ignorovat, bude tak dlouho do vás dloubat, až to doopravdy budete nuceni uslyšet. To je velké poučení mého druhého pádu. Ano. Přišel i druhý pád. Spadla jsem doma. Nic závažného. Nic se nestalo, ale nevybalancovala jsem to na berlích a spadla na záda.

A víte, kdy tento můj druhý pád nastal? V momentě, kdy jsem začala zase tou svou buldozer rychlostí jet dopředu. Sice z postele, ale všechno jsem zase už se snažila mít pod kontrolou (reality check, nic pod kontrolou nemáme). Pracovala jsem několik hodin denně a jela jakobych neměla nic zlomeného a nebyla v rekonvalescenci.

Po prvotním šoku z nového pádu jsem se oklepala, uvědomila si, že jsem celá a rozplakala se. Pochopila jsem, že se stalo něco zásadního. Že jsem neslyšela předchozí volání. A jak tohleto může být? Donekonečna? Donekonečna pojedu svojí rychlostí a donekonečna budu padat a donekonečna to nebudu chápat a vidět? NE!

Bolestivé, duše plakala. A díky tomu, že mám kolem sebe skvělé lidi, tohle jsem si uvědomila. Přiznám bez mučení, že ne sama. Že právě díky jednomu skvělému človíčkovi, který mi to povolil uvidět. Že ten pád měl mnohem hlubší dopad než jsem si myslela.

Že jsem ho potřebovala. Že jsem potřebovala prozřít podruhé. Protože taková ta běžná záležitost, kterou asi všichni známe, se stala. Sotva nám začne být trošku líp, máme tendenci se vracet do zajetých kolejí. Tam, kde to známe a kde je to bezpečné a dostatečně vyjeté, abychom se tam vrátili.

A já potřebuju teď jinak. Chtěla jsem nový začátek. Tak ho mám. Opravdu úplný začátek a úplné znova. Druhý pokus. Druhá klapka. Přišlo to, co jsem chtěla. A co jsem potřebovala jako sůl.

Zpomalit, zminimalizovat, pochopit a dát pryč všechny hlouposti, které nemá smysl řešit. A konečně žít. Žít tady a teď. Klišé jako kráva. Ano. Ale je to tak. Až budou děti, až budu mít partnera, až budu mít dům, až vydělám 100 000 Kč za měsíc, až, až, až, až. Až nefungujou, jsou jen teď. AHA! Věděla jsem to jakožto obsesivní freak, co si seberozvojem tráví volný čas. Ale prožít tuto pravdu je něco jiného než vědět tuto pravdu. 

A taky prožívat hezké teď – to se pak lehce řekne a lehce udělá, že teď je krásné. Ale takové teď po operaci? To je jiné teď, z toho chcete utéct, tomu chcete zdrhnout, normálně se zdekovat. A ono to nejde. Po operaci to bolí a analgetika úplně nezabírají, jak byste si představovali. A můžete se ládovat dalšími a dalšími, ale efekt se nedostaví lepší v závislosti na tom, kolik jich sezobete. A pak přesně přichází ten moment, kdy si uvědomíte, že teď je teď a nic jiného neexistuje. Vlastně vám to ani bolest nepovoluje. Je tak silný zpřítomňující element, že nic jiného najednou není, všechno se vypaří. Odejde, neexistuje. Ale to teď, které s bolestí prožíváte, není příjemné. A je jen na Vás, jak příjemné si ho uděláte. Tam se mi hodně ukázalo, že právě moje osobnostně rozvojová cesta byla skvělou přípravou na tyto okamžiky. Díky tomu jsem přesně věděla, že mám na výběr. Že se můžu rozplakat, litovat nebo se pustit do řešení přítomných soužení. Tak jsem pustila mantry a dýchala. A byla s bolestí, byla v bolesti a byla s přítomností a byla v přítomnosti. 

…

Potřebovala jsem tuto větší lekci, protože bych si pravděpodobně nedokázala vážit mnoha věcí, které jsem v životě měla a které tu byly na dosah ruky a já je neviděla. Potřebovala jsem tuhle životní lekci, abych svému tělu byla tak vděčná jako nikdy a abych zase líp pochopila, jak se o něj starat a co dělat a co nedělat.

ZPOMALIT

ODEVZDAT

PUSTIT

-moje mantra-