TŘICÍTKA

Třicítka.

Věk, na který se mnoho z nás netěší, nicméně nějakým záhadným způsobem jsem se na ni já těšila moc.

Vlastně měla ukončovat náročné období v mém životě a tak nějak jsem si ji spojila s novým začátkem a novým pokračováním mého příběhu. A to bylo naprosto super to takhle udělat, protože jsem se opravdu začala těšit.

I když nebudu nikomu nalhávat, že jsem necítila ten velký tlak společnosti na to, co všechno člověk už ve třiceti musí mít za sebou. Ideálně hypotéka podepsaná, dítě minimálně na cestě, dům ve stavbě, manžel nebo manželka a nějaká ta lepší pozice ve firmě. No, tak z toho mám celkem nic. A dlouho mi to vrtalo hlavou, dlouho mi to snižovalo sebevědomí a dlouho mi v tom nebylo dobře. Nu což. Stejně jsem vždycky věděla, že jsem tak trošku jinak. Že funguju jinak. A že vlastně tyto věci ani tak moc nechci. Slovo hypotéka ve mně vlastně vždy vyvolávala pupínky.

A o to víc mi pak přišlo skvělé, že třicítka pro mě přinesla velké zklidnění. Najednou jsem nikam tak moc nespěchala.

Najednou jsem pochopila, že věci, které mají být, budou. A že je nemusím posouvat očima a tlačit. Že prostě co má být, bude. Život se tak najednou stal jednodušším. Mnoho prudkých emocí a rozpoložení z let dvacátých už člověk neřeší. Je klidnější a pokornější. Životní zkušenosti, které už má za sebou ho formovaly v to, kým teď je. A tím pádem je klidnější. Už toho bylo dost – stresu, nervů a věcí. Takže klid a nohy v teple.

A taky za těch pár desítek let na planetě člověku nějak dojde, že určité věci fungují určitým způsobem bez toho, že by to šlo nějak extrémně ovlivnit, a tudíž to tak nějak přijme. A nesnaží se proti všemu rebelovat. A věci, které Ti ve dvaceti trhaly žíly, jsou najednou prostě součástí života a nějak zvlášť Tě nevytáčí – teda aspoň mě.

Taky se mi protřídilo okolí – lidé kolem mě. Sami odešli nebo byli odejiti. Prostě zůstává jen to, co dává smysl a co naplňuje moji duši.

A proč? Protože ve třiceti tak nějak pochopíte, že čas není nafukovací a že opravdu je nutné trávit čas pouze s těmi, kteří Vás sytí, kteří Vám dávají smysl a kteří tam jsou pro vás. Vztahy jsou vzájemný tanec a harmonie a jakmile o tu harmonii přijdete, není to úplně ono. A stejně tak je to s aktivitami. Najednou jsem uviděla fakt, že už nemůžu dělat věci, které mě nebaví. Prostě to vůbec nejde. Není to možné. Už jenom smysluplnost a radost z tvoření. Život není navěky a já si ho chci užít – tedy jsem se rozhodla, že po třicítce eliminuju všechny věci, které nedávají smysl.

A s tím souvisí naprosto nádherný další benefit třicítky

Zjistila jsem definitivně – s konečnou platností – že není v mých silách se zalíbit všem a že ani nechci – protože to vždycky stojí moji autenticitu. Vždycky. Vždycky, když se člověk skládá do krabiček, do kterých nepatří kvůli ostatním – popírá se. A je vlastně mnohem jednodušší přiznat si, že se nezalíbím všem. A pak spadne velký kámen ze srdce a člověku se uleví a s tím přichází větší autenticitia – najednou je všechno jednodušší a je lehčí lidem říct, co si opravdu myslím a prezentovat se taková, jaká doopravdy jsem. Děkuju za toto prozření, protože celoživotně jsem se snažila být tou „hodnou holkou“, co všem všechno odkýve  a u toho si nechá nakydat na hlavu. Takže díky třicítko, tohle už nedělám!

Autenticita je v mých třiceti můj největší kámoš. Vím, že je v ní ještě na čem pracovat, nicméně už je to o tisíc procent lepší a já si to moc moc užívám. Říkat, co chci. Dělat, co chci. Být s těmi, se kterými být chci. Být sama, když chci. A to všechno naprosto bez výčitek, bez vysvětlování sobě nebo ostatním. Prostě to tak je. A v té autenticitě právě nacházím tolik životní a vlastní pravdy.

A možná to nejlepší na té nalezené autenticitě je, že vlastně objevuju sama sebe tak, jak se neznám. Protože pořád probíhá u nás všech nějaký sebeobjevný proces – celoživotně. A já mám pocit, že odslupkovávám to, co mi nepatřilo. A nacházím to, kdo doopravdy jsem. Co je a není moje. A tak nějak to testuju. A mám potřebu mnohem méně hodnotit ostatní, sebe a svůj život. A jako bych zjišťovala, kdo doopravdy jsem. Co jsem já. Jenom já. Sama v sobě. Co jo a co ne. Tak jednoduché to je a přitom ten proces je velký. A samozřejmě, že mi život přihrává do cesty trenažéry, učitele a situace, které mi umožňují chápat, co jak mám. Co se mi jak líbí a co se mi nelíbí.

Děkuju za to.

A ještě jedna hodně dobrá věc se stala. Do třiceti jsem měla právě ten pocit, co všechno musím do třiceti stihnout – jak musím mít toho partnera a ideálně děti. A víte co? Skvělé na třicítce je, že když přišla, najednou jsem pochopila, že je tu se mnou. Už je tady. Najednou ten hukot v mé hlavě a ten tlak v mé hlavě ustal, protože „No,co třicet už mi stejně je“. A to je naprostá pecka. Tohoto jsem se bála asi úplně nejvíc. Protože ať už si říkáme cokoli, tlak na slovo třicet je fakt veliký. A vlastně tu třicítku můžeme ale prožívat na tisíce způsobů a já nikdy nebyla na to konvenční vnímání života. A paradoxně se ve svých třiceti cítím mladší než ve svých 26. Takže tolik mě toho ještě čeká a tolik mě toho ještě odstřelí do vesmíru, co se nádherného v mém životě stane. Stačí mít oči na šťopkách a koukat kolem sebe.

S tím tlakem, o kterém jsem mluvila v předchozím odstavci souvisí jeden z těch hlavních tlaků směřujícím k věku třicet – mít partnera. Já ve vztahu strávila celou druhou polovinu svých dvaceti, a když se ten vztah ukončil, chytla jsem totální paniku, že na třicítku budu sama – no to je teda gól, když všechny moje kamarádky těhotní, zasnubují se, vdávají se – super, fakt pecka!

Měla jsem pocit, že dokud partnera nemám, znamená to, že jsem nesplnila očekávání, nezvládla zkoušku života a jsem jen tak poloviční. Nemám přece partnera, a tudíž nejsem celistvá. A pak jsem záhy zjistila, že tato představa figuruje zejména v mé hlavě a okolí to vůbec neřeší. Byla to moje představa o vlastní nedokonalosti. A víte co to přineslo? Uvědomění si, že mít partnera je skvělá třešnička na dortu, ale mou povinností vůči sobě vlastně je být celistvá partner nepartner. Neočekávat, že příjde někdo, kdo mě doplní a dosytí. A najednou to bylo krásné a já si své svobody užívám. Stejně je to vlastně ohromně vtipná záležitost – protože často chceme to, co nemáme. Tedy já jsem chtěla rodinu a moje kamarádky s rodinou by chtěly moji svobodu. Cha! To je teda gól, že?

Nicméně jsem šťastná a štěstí jsem nalezla v tom hledat celistvost sama v sobě. A věřím, že se někdo připojí. Vždy, když jsme spokojení sami se sebou, vyzařujeme něco, co ostatní přitahuje – rodinu, kamarády, partnery.

A poslední třicítkové uvědomění, které přišlo, stále souvisí s láskou. Láska je pro mě najednou mnohem realističtější. Ty moje dvacítkové představy, že „forever together“, nebo jeden partner na věky nebo že o sebe dva lidi ťuknou a najednou se svět zaleje růžovou vatou a na věky věků je vše krásné – tak přesně tyto představy odešly. Zmizely. A teď mě možná budete proklínat nebo se budete divit, ale víte Vy co? Mně to vlastně přijde super, já jsem za to moc ráda. Vidím lásku už ne tak romanticky jako spíš realisticky. Vztahy a to všechny mezilidské vnímám jako vědomou práci. A tedy i vztah. Protože pokud na něm obě strany nepracují – umírá – pomalu nebo rychle, to je fuk.

Třicítko moje milovaná, děkuju Ti za tunu uvědomění, za kila lásky a za hektolitry naděje, že život je nádherný a že další desítka na kontě bude prostě naplněná a klidná.