Moje cesta

Radost má tendenci být pomíjivým zbožím a prchlivou emocí.

Často zjistíme, že fungujeme na autopilota, a mnohdy si to uvědomíme až daleko za hranicí únosnosti. Přitom je radost v životě jednou z těch věcí, pro které je třeba žít.

Všichni jsme už mnohokrát narazili na limity našeho života a na limity toho radost vůbec prožívat. Autopilot převážil a dostal se nám tak hluboce pod kůži, že to najednou nešlo jinak.

To, že mi chybělo něco hmatatelného, smysluplného a zároveň hlubší prožitek, jsem poznala záhy.

Tvorba mě provázela životem a vždy mi ukazovala směr – ať už šlo o malbu, kresbu, módní návrhy, nebo o učení se tanci v kuchyni a na zahradě.

Únava, neklid v hlavě, pocit prázdnoty nebo stavy čerstvě po rozchodu mohou být přesně tím, co nás přivede blíž k sobě.

Ač třeba nechtěně, ač vlastně tak trošku omylem.

V mém životě byl tímto momentem zlomu právě porozchodový stav. Najednou jsem tvořila, abych přežila, najednou to byl přirozený mechanismus, jak se vypořádat s těžkou životní situací.

Ani nevím jak, ale zničehonic jsem tančila v kuchyni a měla za sebou spoustu zavařených marmelád, omáček a upečených koláčů.

Tam jsem pochopila, že tohle je opravdu něco, co mi dělá tak nemírně dobře na duši, až jsem z toho sama obrovsky překvapená. A pořád to tak mám. Když se necítím dobře, sahám po tvorbě. 

Tenkrát jsem díky tvorbě cítila ruce, které tvořily mnohem víc než to bolavé srdce. Byla jsem si blíž, byla jsem blíž životu a připadala jsem si naplněná až po okraj i v průběhu truchlení.

Tvoření bylo jedinou věcí široko daleko, která dávala smysl a která mě vlastně tak trošku zachránila.

Vznik čehokoliv pod vlastníma rukama je ryze lidská záležitost.

Je to dar, který nás provází celá staletí a pokaždé nám znovu ukazuje, kým doopravdy jsme. Ve chvílích tvoření vstupujeme do stavu flow, který je naprosto nenahraditelný. Přináší vlnu svobody a úlevy pramenící přímo z našeho nitra, protože si sami dokážeme vytvořit ty nejkrásnější emoce.

Ať už tvoříme pro konečný výsledek, nebo jen pro ten proces samotný, obojí spolehlivě otevírá dveře k radosti a hlubokému vnitřnímu naplnění.

Vlastní tvorba mi nakonec vrátila radost do všedních dnů úplně nenápadně a tiše.

Přes hmatatelný materiál, omamné vůně bylin a drobné každodenní rituály.

Tím, že jsem zaměstnala ruce, dostal život zase pevné obrysy a pevnou půdu pod nohama. Naučilo mě to o sobě samé jedinou, zato zásadní pravdu: potřebuju tvoření, radost, smysl a rukodělné činnosti. Bez nich by můj svět ztratil barvu.

Kdyby měla moje cesta posloužit jako povzbuzení pro někoho, kdo teď prožívá podobné období ztráty chuti tvořit nebo žít naplno, vzkaz je prostý.

Vem do rukou to, co tě baví, a začni tvořit.

Nemusíš hned vědět, kam tě to zavede, ani nemusíš mít velkolepé výsledky. Důležité je jenom to, abys dala prostor svým rukám a své duši.

Právě v tom obyčejném, tichém tvoření se totiž ukrývá tichá síla, která dokáže zacelit každou trhlinu a přivést tě zase zpátky domů – k sobě samé.