dech

Znáš to. Ráno otevřeš oči a dřív, než se vůbec stihneš nadechnout, tvoje mysl už běží na plné obrátky.

Já to teda rozhodně znám velmi dobře a myslím, že my ženy tohle prostě a jednoduše známe opravdu často líp než bychom si vůbec přály.

Místo klidného, sametového probuzení přichází vnitřní shon, roztěkanost a možná i ta tichá, otravná nerudnost, která se usadí v ramenech a v čelisti ještě předtím, než vůbec vstaneš z postele.

Čelist je sevřená, zuby proti sobě, ramena stažená a už moc dobře víš, co přijde a jaký bude den.

Nestihla ses ani nadechnout do klidu nového rána, do radosti nového rána a už cítíš tíhu a už se ti vlastně ani nechce vstávat.

První, po čem tvoje ruka v dnešní době automaticky sáhne, je displej telefonu. Znám to a jsem toho často příkladem.

Nekonečné ranní scrollování, čtení zpráv a přísun cizích podnětů nás ale spolehlivě odtahuje víc a víc ven z těla, pryč od našich vlastních kořenů, někam hluboko do hlavy.

Já tomu říkám takové anestetikum – vypíná to hezky ten vnitřní shon a ocitáme se u toho, co dělají ostatní nebo jak se cítí ostatní. Ale není to řešením našich pocitů, našich stavů.

Už mnohokrát jsem si uvědomila, že takhle nechci svůj den začínat – že tím vlastně cizímu světu odevzdávám svoji sílu ještě dřív, než se pořádně rozkoukám a naladím na svůj den.

Místo abych krmila mysl chaotickými vjemy, položila jsem si večer jógovou podložku hned vedle postele.

Žádné telefony, žádné maily, žádné zbytečnosti.

Jen já, chladná podlaha, měkká jógamatka a první vědomý nádech, který patří jen mně.

Ale není to něco, co je jednoduché překonat – zvyk je přecijen železná košile, všichni to známe. Displej láká a jógamatka znamená změnu a pohyb.

Nicméně ve chvíli, kdy překonáme vnitřní pnutí, se dech na podložce stává okamžitým bezpečným přístavem.

Stačí jediná vteřina, kdy se nadechneš, necháš ramena klesnout a spočineš ve svém středu, abys ucítila, že jsi konečně doma.

Jakmile jsi v přímém a nerozptýleném kontaktu sama se sebou, ukotvení nepůsobí jako těžká, strnulá nehybnost. Působí jako to něžné klidné doma, které tolik potřebujeme.

V těle najednou cítíme živou jiskru energie a radosti, která rozsvítí každou buňku.

Nejdřív je to jen tiché vnitřní cinknutí, ale s každým dalším nádechem je to hřejivější a přívětivější a my se cítíme naladěnější a klidnější.

Najednou jasně cítíme, že dech není jen mechanická biologická funkce, ale že nese jemné, a přesto mocné proudění, které nás provází na každém kroku.

Když se tenhle vědomý dech propojí s pohybem a citlivou tělesnou praxí, otevírá se prostor pro čistý proud vědomí.

Na podložce, v plynulém jógovém protažení, v jemné somatické vlně nebo jen v prostém zaujímání pozic se dech stává tím nejlepším průvodcem pomalého rána.

Vede nás skrze skrytá napětí, pomáhá dýchat skrze zatuhlá místa v pánvi, v hrudníku nebo v šíji a přeměňuje stagnující energii v těle v živý tanec.

Není to žádný umělý stimulant, kofeinový doping ani chvilkový šok, který nás po hodině zase unavené shodí dolů a zanechá vyčerpané.

Je to hluboká, stabilní vitální energie, čistá síla, kterou si s toutéž lehkostí neseme dál – do celého dne, mezi lidi, do pracovních úkolů i do odpoledního shonu.

Zastav se na chvíli teď:

Nemusíš hned rozbalovat podložku ani dělat složité jógové sestavy. Až zase ucítíš, že tě den tahá ven, že ztrácíš půdu pod nohama a vrací se vnitřní spěch, udělej jen jednu jedinou věc.

Polož obě dlaně na svá spodní žebra, jemně zavři oči a dovol si jeden hluboký, plný nádech do celého objemu hrudníku a dlouhý, odevzdaný výdech až dolů do země. Vrať se branou dechu zpátky domů, k sobě.