když nepotřebuju prázdniny od svého života

aneb je to úžasné

06. 09. 2018 | Alex

Ležím ve své posteli. Své milované heboučké postýlce. A přemýšlím nad tím, co mi šlo hlavou celé prázdniny. Že bych měla jet na dovolenou. Že bych měla cestovat, že bych si měla užívat v zahraničí. Sama to tak mám už dlouhá léta svého cestovatelského života v hlavě zafixované a taky to na mě kouká z každého rohu…Instagram, Facebook a bůhví co dalšího.

Všichni se fotí u moře, na horách, smějí se a je příjemné to pozorovat. To ovšem jen do okamžiku, než si uvědomím, že mě vlastně dělá nešťastnou pozorovat ty barevné obrázky na profilech. Ne, protože bych se cítila něco míň, že nejsem na Bali, v New Yorku nebo kdekoli jinde. Ale proto, že mi právě těmito médii bylo namluveno, že tam být mám. Nikdy jsem si nemyslela, že jsem ovlivnitelná sociálními médii, ale všichni jsme. A to je děsivé. 

Letošní léto bylo oscilací mezi dvěma polohami. Polohou – je mi skvěle doma a polohou – chci cestovat a poznávat. Dlouho u mě převládala poloha chci cestovat, nicméně mělo to jeden velmi zásadní háček – když jsem si tedy usmyslela, že už budu cestovat, okamžitě se mi přestalo chtít. Představila jsem si, jak se musím sbalit, vzít si vše důležité a fyzicky se mi opravdu příčilo někam jet.

Chm. V ty momenty jsem si říkala, báječné, to jsem tak ohromně líná. To jsem od sebe teda opravdu nečekala. A rozjela jsem tak krásnou hru vnitřní kritiky, která okamžitě našla mnoho různých důvodů, proč bych ale okamžitě měla sbalit kufry a odjet. Vždy se v nich opakoval scénář, že jsem zlenivělá a nezajímavá. 

V pár okamžicích Instagramu jsem se ale vždy překlopila k představě hor, moře, čehokoli mimo domov. A zase chtěla cestovat. A tak se to neustále přelévalo, obracelo, měnilo a organicky fungovalo k mému skoro zešílení 🙂

A pak mi to celé v srpnu – až ke konci – samozřejmě, došlo. Došlo mi něco magického a obrovského. Ani jsem netušila, co krásného v sobě nosím a jak úžasné to je. 

Mně totiž došlo, že jsem šťastná tady a teď.

To vám byl obrovský moment. Byla jsem jako opařená faktem, že jsem prostě a jednoduše šťastná! A úplně se mi v tu chvíli obrátilo mé vnímání “necestování” jako čehosi nepěkného. Najednou jsem věděla, že nemusím nikam jezdit, abych mohla říct “Jsem šťastná”.

Tu větu jsem si jen tak pro sebe opakovala mnohokrát. A ucítila ryzí štěstí. Opravdu jsem pochopila, že být doma je krásné. Vůbec to slovo doma. Opravdu ho cítím přímo u srdce. Čtyři písmenka – D-O-M-A.

A já se tu cítím být součástí, sama sebou a krásně doplňovaná prostorem, který mi mluví z duše. Který vznikl z velké lásky. 

Náš domov jsme stvořily letos. Dokončily v dubnu a okamžitě se do něj zamilovaly. Jen co se zabouchly dveře po posledním řemeslníkovi, začaly jsme dekorovat, vykuřovat bylinami a tvořit holýma rukama dřevěné doplňky. Náš domov má příběh. Obrovský. 

Zanechaly jsme za tou naší rekonstrukcí spoustu potu, naštvání, rozhořčení, prozření a radosti. A vznikla z toho tak obrovská láska a pocit doma, že opravdu už jenom když to píšu, tak se mi chce zase uronit slzu radostí. 

Na posledním kurzu Udržitelné domácnosti jsem studenty nabádala, aby si když přijdou domů z kurzu vyzkoušeli zajímavé cvičení. Aby si našli chvíli času, kdy jsou ve svém prostoru – ve svém doma sami a jen si ho v tichosti prošli a cítili energii, která mezi prostorem a nimi protéká. Aby zkusili zjistit, zda mají v domácnosti místa, kde ona energie neteče a kde cítí zatuhlost. Aby prostě byli v kontaktu se svou domácností. 

A na konci toho cvičení by vlastně měli dojít k tomu, jaký mají vztah ke svému domovu. Co v nich vyvolává a zda je vlastně činí šťastnými.

Já vždy když jsem mimo domov, ale i v něm a myslím na něj, tak na něj myslím jako na ten nejkrásnější prostor, který mě kdy potkal, kterého si vážím. Mám ho jako útočiště, kde můžu být sama sebou a uvědomuju si, jak moc šťastná jsem, že jsem konečně to útočiště ve svém životě našla. Ten přístav, kde kotvím. 

Ten přístav miluju a je mi v něm dobře. A taky je mi dobře v mém životě. To je tak nádherné. Zjistit, že od svého života nepotřebuju prázdniny, dovolenou ani odjetí daleko pryč. Že jak říká Jarda Dušek ve Čtyřech dohodách, jsem šťastná, protože činnost, kterou dělám, je pro mě zároveň i odměnou.