TRANSFORMACE

aneb minulý rok v kostce

03. 07. 2020 | Alex

Tiny Life se mění, Tiny Life se na dlouho uspal, pozastavil a já Vám chci vysvětlit, co se stalo. Proč jste možná o něm slyšeli míň, proč jsem uspala kurzy, proč jsem se moc nevyjadřovala, prostě proč.

To byla jízda. Transformace.  Tak já Vám ani nevím, kde přesně mám začít, protože se toho v mém životě odehrálo tolik, že by to vydalo na samostatnou knihu a věřte, že ji možná napíšu – minimálně se to už pomalinku tvoří v mé hlavě. Tak tedy – odkud to vzít, aby to bylo pochopitelné.

Tiny Life byl založen mnou a Terezkou. Byly jsme v tom odpočátku dvě – bylo to takové naše miminko a naše touha po osamostatnění se a práci na sobě a také vlastní práci, kterou si samy vytvoříme a která nás bude moc bavit a živit. V roce 2016 jsme jely do Indie na nějakých pár týdnů a tam jsme přišly na to, že chceme podnikat, a tak ke konci roku 2016 vznikl Tiny Life. No a nyní se píše 2020 a Tiny Life je tu pořád. Už není tak tiny, ale pořád je to takové podnikatelské bábetko, které si rozmazluju a miluju.

Je to takový můj prostor vyjádření, prostor pro to být sama sebou a prezentovat světu to, co dělám a jaká jsem. Originální, svá, soběstačná a plná bylinkových nápadů.

Transformace, transformace, transformace. 

A co se tedy za tu dobu změnilo? Jaká transformace?

Rozhodla jsem se, že tu konečně dopovím celý příběh Tiny Life, který Vy, kteří jste s námi už dlouho, znáte a Vy, kteří ne, tak možná ani netušíte. Takže tedy – omáčce konec a ven s tím. Tereza a já jsme se potkaly kdysi dávno, hodně let zpátky a spojila nás láska. Ano, láska, partnerská. Na dlouho, nádherně, krásně a úžasně. Bylo to božské a vznikaly z toho právě takové krásné věci jako je Tiny Life – ten byl naším vyjádřením a zhmotněním našich tužeb. Byl? Bylo? Proč ten minulý čas? Protože přesně před rokem se mi poskládal celý můj život jako domeček z karet.

Tereza chtěla odejít – z našeho dokonalého a krásného života. A postupně tedy odešla. Plíživě, pomalu a se všemi důsledky takovéhoto odchodu pro můj život. A já dostala takovou skvělou životní “ťafku”, která znamenala, že skoro celý rok jsem se topila v slzách a nedokázala nic z toho pochopit, proč se to děje a čím jsem si to zasloužila. Byla jsem rozčarovaná a svým způsobem pořád jsem a asi i navždy budu. To, co jsme budovaly v Tiny Life i doma pro mě mělo tak velikou hodnotu.

Ale dnes už tak nějak chápu, že jsme obě i po tom letitém vztahu byly nezralé jako nezralé víno a potřebovaly jsme si každá zažít tuto zkušenost, aby nás někam posunula. 

Zároveň se s tímto odchodem pojilo i to, že jsme ukončily fungování naší kombuchy Bohyně – jak vtipný název v tu chvíli. Celou tu odchodovo-rozchodovou dobu jsem se cítila, že odešla jedna Bohyně a já sama svou Bohyni uvnitř taky ztratila.

A tak tedy odešla – z osobního i pracovního života. Najednou zbylo jedno velké nic. Po skoro devíti letech kroužení kolem sebe a po skoro pěti letech vztahu a po skoro třech letech společného podnikání. Čas je irelevantní veličina v této oblasti, nicméně někdy se hodí pro rámcové pochopení.

Nicméně na pozitivnější notu, po malých krůčcích se začalo objevovat něco hezkého v mém životě.

Uvědomění, lidé, naděje, krása, jemnost a smysl toho celého.Něco končí, aby něco jiného mohlo začít. A co nového začalo? Postupem času nová já, jakoby obrozená. S tou zkušeností v duši a s chutí lidem předávat víc autenticity a mluvit prostě o věcech, které se mě dotýkají. To je nové směrování Tiny Life – můj maličký život prostě předávat v jeho jedinečnosti a unikátnosti s tím vším, co s tím souvisí. Tedy i s tím, že jsem během toho roku propadla studiu mezilidských vztahů a myslím, že je to téma, které je nedosycené a těším se, že něco z toho si užijete jednou i Vy v rámci nějakého mého nového výtvoru (kurzu, knihy, cokoli).

Také jsem si připomněla, že v šuplíku mi leží nějaká ta “literatura” a okolí mi hezky reflektovalo, že to jde. Že jde vydat kniha, psaní, radost. Takže i toto je v plánu. Také se chci toto léto z toho všeho vypsat. Prosím, nikdy nezapomínejte, že pokud si zkušenosti držíme u srdce a necháváme si je v těle, budou zhoubné pro naše buňky. Je zde obrovská potřeba pouštět. Dnes je to rok, co T. chtěla odejít a já ten den využiju k rituálu pouštění a k dopsání tohoto článku. Zase víc to pouštím. A pouštím i Vás do tohoto příběhu, protože je to víc než fér.

Celý ten rok o mém trápení vědělo blízké okolí, drželi mě užasně, mám tu na tomto světě duše, které tu byly kdykoli a okamžitě pro mě, protože věděli, jak zásadním prožíváním právě procházím.

Ale teď jsem už i připravena tuto zkušenost sdílet s Vámi, protože vidím, cítím, slyším, jak vztahy v dnešní době vypadají, fungují a jak jsou problematické. Mnoho věcí mi došlo a mezi nimi i to, že “terapie sdílením” opravdu pomáhá. Chci se tedy do těchto vod častěji ponořit a víc se jim věnovat, protože cítím, že jsou potřebné. Transformační. Tato událost na počátku vypadala jako katastrofa a svým způsobem byla a je, ale také je to nový nádech, nová šance a velká prevence stagnace v mém životě. Posunutí dál k lepším zítřkům. Nezapomínejme nikdy, že vždy od osudu/vesmíru/boha získáváme to, co potřebujeme, ne to, co si přejeme.

Takže možná tedy i teď víc chápete, že když jste mě třeba v průběhu toho minulého roku potkali, byli na kurzu nebo jakkoli jinak se se mnou setkali a já byla zamračená, smutná nebo naštvaná, už víte proč. Dělo se v mé hlavě spoustu věcí a byla jsem rozbitá na tisíc kousíčků, které jak říkám se v rámci tohoto období snažím posbírat a poslepovat dohromady. Někdy se opravdu cítím jak človíček rozbitý na tisíc kousíčků – přišla jsem o jednu velkou životní iluzi, o jasné směřování v životě i v podnikání. A teď hledám odznova celkově svoji vlastní identitu. Bez partnera, jenom svoji. A to je důležitý čas – některé věci zůstávají, něco odchází, a to je jenom přirozené.

Tento proces celý také probíhá pod záštitou mé úžasné psycholožky a skvělého programu týkajícího se vztahů, který mi dal hodně poučení a naděje.

A samozřejmě Amálka a Ferda – pejsci. Bez nich bych to nedala, byli tu při mně a stále jsou. Bezmezně. 

Vycházím jako vítěž, našla jsem ještě mnohem krásnější formu sebe samotné, ale kdybyste mi toto říkali půl roku zpátky v té nejaktutnější fázi smutku a truchlení, asi bych Vás něčím praštila.

Ano, rozchody jsou jako smrt. Vlastně tedy ne, nejsou jako smrt – jsou smrt. A tak se k tomu musí přistupovat. Taky jsem se během toho celého roku setkala s názorem, že už se trápím dlouho. A k tomu řeknu jenom tolik – jako přátelskou radu do života pro nás pro všechny – nikdy neříkejte člověku, kdo se trápí, že se trápí už dlouho – hodnotíte ho tím a dáváte mu vlastně informaci, že je neschopný se se svou situací poprat. (Tady už při psaní kapaly slzy –  tolik těch slz kapalo celý rok, já snad ani nevím, jak jich jsem v takovém množství schopná, nicméně jsem a jsem za to vděčná – každá jedna z nich mě vždy přibližovala k většímu pouštění).

Takových životních pochopení se mi dostalo během toho roku neskutečně moc a já doufám, že Vám v následujících článcích, podcastech a nových projektech, které budou vznikat, budu moct představit víc a víc z toho, co z takové situace může vzejít.

Někdy v polovině nejintenzivnějšího truchlení mě hodně uklidňovaly dvě věci, zaprvé, že když dokážu takhle hodně cítít a být člověkem plným emocí, což jsem byla vždy, tak pak žiju, dýchám a je to nádherné a druhá věc bylo to, že jakmile to přejde, tak budu mít mnoho životních uvědomění a budu schopná tuto životní zkušenost přetransformovat do něčeho hodnotného pro nás pro všechny. A to právě přichází.

Proces mi ještě pojede, není uzavřený, ale uzavřel se kruh roku, který změnil můj život – zejména mé prožívání a emoční svět. Přišla jsem o všchno, o svoji životní lásku, spřízněnou duši, svoje podnikání tak, jak jsem ho znala, ale našla jsem sebe. Takové to: ztratila jsem Tebe, našla jsem sebe. Nikdy jsem se tak moc nedotkla své vlastní podstaty. Nikdy. Za toto děkuju. (Znovu slzy).

Miluju, děkuju. Jsem extrémně milující člověk a začínám pomaličku, ale jistě milovat tu novou Alex, která z tohoto celého vzejde. Jako Fénix z popela. Z vlastních pozůstatků se zrodí nová. Je to šance, je to příležitost. A já si tvořím svoji vlastní realitu. A chci Vás do ní letos vzít. Minulý rok jsem se bála Vás do ni vzít – bála jsem se sdílet tyto věci, že budu odsouzená a že všichni budete vědět, že jsem byla odhozená. Ano, jedním člověkem, ale sami určitě víte, co to dokáže udělat a jaké generalizace přicházejí.

Kdo jste dočetl až sem, děkuju.

A budu moc vděčná, když se rozvine nějaká diskuze, když se nad tímto tématem zamyslíte a když budete víc poslouchat sami sebe a budete se poznávat blíž. Žijte, jakoby to bylo dnes naposled.

SLEDUJTE NÁS NA INSTAGRAMU