Minimalismus na duši
aneb jak jsem se zase uskromnila, abych byla bohatší
Poslední dny, týdny ba dokonce měsíce přinesly zpomalení a naprostý minimalismus. Ve všem.
A nečekaně jsem také došla ke zminimalizování věcí jiných než čistě materiálních. Minimalizuji už několik let a většinou se to týká primárně právě hmotných statků – tedy minimalizace věcí, které potřebuju a které kupuju. V tom jsem už docela řekla bych profík.
Miluju princip – kup si jednu kvalitní věc a nebudeš muset dlouho nic dalšího nakupovat a potřebovat. Oukej, neplatí o jídle. To je jediná oblast, kde fakt minimalista nejsem. Tam to opravdu nejde. To je tam bio pohanka, tam bio pšenice, tam bio kakaové boby a tak dááál. Ale to považuju právě za tu nejlepší investici do sebe. Říkám si, že buď budu teď investovat do svého zdraví jakožto do prevence a nebo za pár desítek let budu investovat do sebe v podobě léků a léčby. Tedy to považuji za důležité.
Ale co se týče toho minimalismu na duši. Vraťme se zpátky. Tohle je oblast, která se mi začíná taky zhmotňovat. Začínám si uvědomovat, že potřebuju míň podnětů. Vždycky jsem byla člověk, který se podněty dokázal dost dobře přehltit a přesytit. Byly to knihy a s příchodem internetu někdy v období mé puberty to byly informace na internetech a také samozřejmě seriály.
Mám takovou tu skvělou schopnost puntičkáře, že chci všechno hned a hned celé. Tedy, když začnu číst knihu, tak ji musím co nejdřív dočíst. Samozřejmě. Vlastně zjišťuju, že si často ani tak neužívám ten proces četby, ale spíš spěchám, abych si mohla další knihu odškrtnout ve svém seznamu. Když začnu sledovat seriál o několika sériích, tak ho musím co nejdřív „samozřejmě“ dokoukat celý. A nerada věci nedokončuju. Když už si přeci něco zamanu, tak to dokončím. No ne? Máte to tak taky?
Ono je to hezké, taková „dotahovačka“. Nicméně až tak pěkné to není, když najednou objevíte na svém seznamu knih k přečtení knih 80 a už to zdaleka nevnímáte jako radost, ale jako povinnost. A kdo Vám tu povinnost dal? Vy sami! To je ten největší vtip! Vždycky jsem na sebe byla přísná. A vždycky jsem milovala se vzdělávat.
Takže to potom v dospělosti a v začátku podnikání pokračovalo sběratelstvím kurzů – nejdříve živých – kurz reiki, kurz aromaterapie, kurz vaření, kurz jazyků, prostě kurzy kurzy kurzy. A dál? V období počátku online kurzů jsem se naprosto samozřejmě nadchla do online kurzů a do toho všeho tvořila svoje tuny kurzů živých i online. Takže přehlcení vždy po nějaké době přišlo.
A pak taky podcasty. Ach ty podcasty. Když jsem je pár let zpět objevila, nadchla jsem se. Stále jsem nadšená, nicméně už vím, že se musím limitovat v jejich poslechu, protože bych dokázala (a to není vtip) proposlouchat život podcasty. No a pak jsem samozřejmě taky chtěla nahrávat ty svoje. A začala. A zase se přehltila. Podněty, podněty, podněty. Hodně podnětů.
Co tím vším sdílením chci říct? Že jsem došla do bodu, kdy najednou jsem prozřela a přestala vyhledávat taková kvanta. Nějakým způsobem jsem se dostala do jednoduchosti. A taky odcházím od multitaskingu, který byl po mnoho let způsob, jak toho zvládnout co nejvíc a co nejefektivněji a často jsem zjišťovala, že ten podcast fakt neposlouchám, ale jen přežívám, abych si ho mohla odškrtnout, že ho mám poslechnutý.
Nejsme my někdy tak trošku šáhlí? Já teda určitě. Nicméně skrze tuto vlastní zkušenost teď opravdu minimalizuju potravu pro duši a činnosti, kterým se věnuju.
A zajímavé je, že cítím, že toto téma létá vzduchem. V souvislosti s covidem, v souvislosti s celým minulým rokem a v souvislosti možná i s mým vývojem. Moje oblíbená Missue ve stejnou dobu jako já objevuje krásu zpomalení a krásu vědomých činností. Tedy sdílím zde její text, který mi učaroval a který pro mě byl velkým momentem.
