zahradní deník

Jednoho krásného letního dne po svatém Jánu jsem se konečně natáhla na naše lehátko na zahradě a pozorovala přírodu kolem sebe.

Tak potřebný okamžik pro celou moji bytost, pro celou moji duši.

To měnící se světlo s každou minutou, ten vánek, který proplouval kolem mě. A ti pejsci, které z celého srdce miluju ležící těsně vedle mého těla.

To všechno a nic navíc. To je všechno, co potřebuju k životu.

Zabrouzdala jsem očima na zapadající slunce a nechala sluneční paprsky dopadat na pokožku svého těla a vnímala jsem to teplo, které ze slunce vychází.

Přivřela jsem oči, abych si uvědomila hloubku okamžiku a tu radost, která s létem přichází a vlévá se mi do žil.

Když jsem se postupně opřela o lehátko a jen tak nechala oči plout od jednotlivých bylin na zahradě po trávník až do korun stromů a také do blízkých polí, na kterých se plodina otáčela za větrem, uvědomovala jsem si, jak jednoduché je žít v přítomnosti, ale jak jednoduché je taky tu přítomnost ztratit pro mnoho různých věcí našeho moderního života.

Jak jednoduché je přijít o sebe a své vlastní naladění. V mžiku je to možné ztratit.

…

A pak tedy zažít dočasné rozladění a přijít o svůj vnitřní klid a tu prostotu přítomnosti, která prostupuje vším. Každým naším okamžikem, každou naší buňkou a každou chvíli, kterou trávíme v přítomnosti sebe sama.

Ty útěky od vnitřního světa jsou tak jednoduché a tak se nabízí. Jsou vlastně podbízivé a ukazují nám, s jakou lehkostí můžeme přijít o každý jeden okamžik svého života.

…

Cítím každou část svého těla a celou svoji duši, jak křičí, že takto chce strávit celé léto – na tomto lehátku a v tomto okamžiku a v tomto pocitu.

…

Tolik si přeju, aby neodcházel a tolik je mi jasné, že odejde, že budu muset dělat všechno proto, aby se vracel a že to nebude lehké. Že mnohem lehčí je oddalovat se z toho co žiju teď, že mnohem lehčí je poddávat se strachu z věcí budoucích a nejistot, které budoucnost přináší.

Nikdy nenacházíme stabilitu, neustále jsme jako na utržené kře v širokém oceánu.

A pak zas naopak uchopovat ten jednotlivý prostor, který vzniká a cítit vánek na celém svém těle, jak hladí tvář, duši i srdce.

V tom nacházím smysl. Proč jen se zavíráme mezi 4 stěny? Proč jen jsme tak, jak jsme, když příroda poskytuje vše?

Už navždycky nechat proplouvat ten pocit a pochopit, jak mi je v daný okamžik dobře. Že mám vlastně všechno. Mám život.