Být v těle

Být v těle. Cíl, který se zdá být nedosažitelný. A přitom bytí v těle je něco, co si každý myslíme, že neomylně každý den děláme.

Nicméně není to až tak úplně jednoduché, protože jako lidé 21. století přebýváme převážně ve své hlavě. Všechny naše aktivity řídí převážně naše mysl, která nám nedá většinou ani chvíli úlevy a ani chvíli nacítění si svého vlastního těla.

Naše tělo tiše trpí, nevyjadřuje se, a my povětšinou nadále pokračujeme v tom proudu mysli, který nám právě ona sama poskytne.

Já se v posledních letech zabývám jógou, meditací a převážně z toho důvodu, že si hodně přeju dostat se do svého jádra. Mnohdy se ptám sama sebe, co toto jádro doopravdy je. Co představuje, jak vypadá a kde ho najdu. Postupnou praxí, mnoha cvičeními jsem se ale dostala do další úrovně.

Až teď začínám pociťovat, co opravdu znamená to pověstné bytí v těle.

Vlastně jsem si nedokázala představit, že by mohlo být reálné, že ve svém těle nejsem. Kde jinde bych měla být než ve svém těle.

Ale zdá se, že to není až tak jednoduché, že opravdu ve svém těle často nejsme, neobýváme ho, necháváme ho svému vlastnímu pospasu.

Často nedokážeme detekovat emoce, pocity, rozpoznat je anebo vůbec s nimi být v kontaktu. Když se vás někdo zeptá jak vám je, často odpovíte pouze to strojové: „jo, dobrý“, ale víme doopravdy, jak se uvnitř máme? Umíme se nacítit na své vlastní potřeby? Na své vlastní pocity?

Jak to vlastně udělat, jak toho docílit?

Poslední měsíc a půl se snažím si na tuto otázku pravidelně několikrát denně odpovídat. Pravidelně se sama sebe ptát a pokoušet se upřímě si odpovědět, co chci právě teď dělat. S kým chci právě teď trávit čas a kde chci právě teď být.

A samozřejmě není vždy možné to zrealizovat, nicméně alespoň se tímto způsobem víc poznávám a můžu se postupně po malých krůčkách přibližovat k vlastnímu přítomnému okamžiku a k vlastnímu prožívání. Věta „jak se teď mám“ je tak důležitá a tak podstatná.

Pojďme se společně všichni učit žít ve svých tělech. Učit se nenechávat  proudy myšlenek zastiňovat to, co cítí naše tělo, které k nám vždycky promlouvá pravdivě. Narozdíl od něj mysl často klame. Mysl se nezdrahá nám podsouvat fantazie a představy, které nejsou. V naší hlavě se nicméně reálnými stávají. Pozor na ně, mršky jedny.