Očista jógou

Když s úsměvem přicházím ke své podložce, vím, co mě čeká. Očista jógou. 

Je to domov. Hřejivý pocit domova. Tady jsem já. Tady jsem sama sebou. Konečně. Uvolnění. Zastavení. Nekonečné moře volnosti a svobody. Od konečků prstů až po hlavu se rozlévá onen posvátný pocit, kdy je mi neskonale dobře. Zůstávám v sobě. Hluboko ukrytá. Nikdo mě nevidí. Vytvářím si kolem sebe ochranný štít, který mi dodává lásku a něhu. Je mi dokonce i teplo.

Za sebou nechávám pocity, emoce, přehlížení a veškeré další nepříjemnosti. Všechno odchází. Zůstávám tu jako nepopsaný bílý papír.

Na podložce ve mně plane oheň života a radost z něj. S hlubokým respektem k vlastní existenci odkládám masky běžnosti.

Už nejsem ta, která zvedá telefon. Ta, která je tu pro ostatní. Nejsem hodnou dcerou, nejsem ani přítelkyní. Neplním povinnosti. Jsem volným proudem. Volným pádem. Volností samotnou. V hlavě mám lesy, louky.

Jsem vílou.

Jsem slovesem v pohybu. Přestávám být podstatné jméno – už nejsem jogínka, kuchařka, veganka a nejsem ani introvert.

Jsem slovesem ve věčném pohybu drah. Pohyb funguje jen dopředu. Neustále neutuchajícím pohybem cestuji dál a dál. Nechávám se nést na vlně vlastního komíhání končetin. Vede mě dech. Ten hluboký procítěný moment existence je jím orámovaný. Nádech, bezdeší a výdech. To je ono. Tam je dobře. Tam to nikdy nezradí. Dech mě provází cestou kosmickou. Bezdeší přináší bolestné uvědomění konečnosti, ale s výdechem i poslední kapičky bolesti odcházejí pryč. Daleko pryč. Do dálných krajů, které neznám.

Sama se ocitám někde, kde jsem poprvé.

A přece to tam znám. Je to kraj klidu a míru. Je to kraj, kde jsem sama. Samota, ale ne osamění. Existuji v hluku, který vytváří ticho. Všude kolem je ticho. S dalším nádechem vztahuji ruce k nebi. Chci si na něj sáhnout. Přeji si to. Dotknout se oblak. A ono to jde. Přicházejí další nádechy a pak zase další. Už navěky tu budou. Přinášejí víru v sebe sama. Ve vlastní dokonalost.

Srdce, se mi zdá, že snad brzy vyskočí z těla. Cítím to. Tepe mi každičkou buňkou. Svlažuje ji novou energií. Vlévá do buněk život, který se v každé z ní zapouzdřuje a uzemňuje ji.

Zpomaluji pohyb, usedám na podložku. Párkrát zakroužím hlavou doleva a pak doprava. Milimetry pohybu vnímám plným vědomím a mysl zůstává čistě na podložce.

Ustálím se v klidné pozici a dívám se před sebe.

Pak ale už víčka nejdou udržet a povoluji očím se uzavřít. Na rty zase přichází úsměv a já se konečně dostávám hlouběji.

Pozoruji své vlastní nitro. To nitro, které tu se mnou je už tak dlouho. To nitro, které každý den krmím dalšími emocemi a pocity. To nitro, které jak se občas zdá, zvládne všechno. Ale pak přicházejí erupce. Bouchá to a bouchá.

Občas je nutné vejít na podložku a uklidit si ve svém vnitřním světě.

Ale už ten okamžik, kdy chci, aby se mi zavřely oči, občas tak moc bolí. Jako by to nešlo. Jakoby oči protestovaly. Nechtěly se podívat dovnitř. Zacelit bolavé rány niterního světa se snaží snad každý.

A najednou to jde. Uvolním se celá. Vnímám pokoru jako hlavní hodnotu mého života. Děkovně skláním hlavu k vlastním nataženým rukám a pevně doufám ve vlastní úlevný výdech. Nikdy mi nebylo líp.

Nechám padat kamení. Cítím jeho volný pád. Všechno padá. Oprošťuji se od všeho. Cokoli bylo, už není.

Nejsem ani já. Je jen prostor. Je jen čas. Já nejsem já. Očista jógou.

Mé povídání o józe najdete zde.